Historie výroby keramiky v Žacléři

Založení žacléřské porcelánky se datuje do r. 1878. Tehdy druhorozený ze sedmi synů Josefa Pohla Heinrich, koupil v Žacléři budovu čp. 139 s pozemkem, aby sem přenesl výrobu drobného porcelánu z rodinné firmy bratří Pohlů v Kowarech. Již na podzim r. 1881 však přebírá výrobu v Žacléři jeho starší bratr Reinhold Pohl. Výrobní sortiment obsahoval zprvu porcelánové cvočky pro čalouníky, různé úchyty, střapce a kroužky k záclonám, lahvové uzávěry, porcelánové dýmky. Do r. 1902 se výroba postupně rozšířila o porcelánové nádobí, či jídelní soupravy s věnováním, malované porcelánové sošky sakrálního charakteru, figurky a panenky, které se kompletovaly po domácnostech. V r. 1902 se ujímá vedení žacléřské porcelánky nejmladší z bratrů Pohlů Theodor, který dobře odhadl rozvoj elektrifikace a výrobu rozšířil o elektrotechnický porcelán. Ten se pak stal nosným sortimentem firmy, který byl vedle sanitárních doplňků do amerických koupelen, vyvážen též do zahraničí. V r. 1930 T.P. lisuje první výrobky z umělé pryskyřice – bakelitu, o dva roky později zahajuje výrobky z pryskyřice vlastního vývoje - theopolitu. Za jeho vedení ve firmě pracuje jako designér E. Schwantner, pozdější žák V. Myslbeka, který se stal uznávaným sochařem. V r. 1934 Theodor Pohl umírá a na jeho místo nastupuje jeho syn Theodor Pohl junior, který prosperující firmu řídil až do r. 1945. Po znárodnění výroby v roce 1945 se žacléřská porcelánka orientovala již výhradně na technický porcelán a průmyslové využití svých výrobků. 1. ledna 1952 je závod přiřazen k závodu Elektroporcelán Louny a v roce 1958 se stává součástí tohoto podniku. Závod je postupně modernizován, výroba navyšována a ke zproduktivnění výroby dochází hlavně díky výstavbě sušících pasů a glazovacích linek, v roce 1962 se staví první tunelová pec s nepřetžitým provozem. Zlom ve výrobě přichází v r.1964, kdy je sortiment rozšířen o výrobky z pyrostatu, určených pro slévárenský průmysl (cedítka a filtry) a topné keramiky (trubky, plynové hořáky, bojlerové válečky), a v r. 1967 o další keramickou hmotu – kordierit (infrazářiče). Spolu se zvyšováním objemu výroby narůstal i podíl exportu, hlavně do zemí s rozvinutým kovozpracujícím průmyslem (SRN, Švédsko, Norsko). Žacléřská porcelánka úspěšně prošla změnami po r. 1989, v r. 1994 byla zprivatizována tehdejším managementem a pod názvem Keramtech, s.r.o. Žacléř pokračuje ve výrobě keramiky dodnes.